Někdy stačí jediný pohled na obraz malovaný bez akademických pravidel a bez potřeby se líbit, a přesto vás zasáhne přímo do srdce. To je tajemství naivního umění.
Možná jste na něj už narazili – obrázek, který na první pohled vypadá „jako od dítěte“, a přesto ve vás něco rozezní. Sytě barevná krajina, postava bez perspektivy, scéna, která vypráví příběh tak přímočaře, že mu rozumíte, i když byste to neuměli slovy vysvětlit. Žádné filtry, žádné efekty, žádná snaha zapůsobit. Jen upřímnost. To je síla naivního umění – tvorby, která nevzniká podle akademických pravidel, ale z potřeby vyjádřit se.
Co naivní umění vlastně je
Naivní, nebo také insitní umění (z latinského „insitus“ – přirozený, nezasazený do školení) je tvorba samouků a neškolených umělců, kteří malují čistě pro vlastní radost, bez akademického vzdělání a bez ambice zapadnout do dobových trendů. Pozná se podle několika typických znaků: obraz obvykle vypráví příběh, barvy jsou syté a výrazné, tvary zjednodušené, kompozice se často postupně „doplňuje“ o další a další detaily a lineární perspektiva bývá potlačená nebo zcela chybí.
Motivy se točí kolem venkova, každodenního života, snů a fantazie. Právě proto působí naivní malby esteticky nadčasově a mají silný emocionální náboj – diváka osloví přímo, bez nutnosti znát kontext či teorii umění.
Tváře naivního umění
- Henri Rousseau Francouzský celník, nejznámější jméno naivního umění vůbec – jeho džungle a sny zná celý svět.
- Niko Pirosmani Gruzínský samouk, jehož výrazné, téměř plakátové obrazy dnes patří ke klenotům insitního umění.
- Nikifor Polský malíř z Krynice, jehož drobné, barevné obrázky měst se staly legendou naivistické tvorby střední Evropy.Martin Jonáš Nejvýraznější jméno bývalého Československa, představitel proslulé školy naivního malířství ve vojvodinské Kovačici.
Co naivní umění NENÍ
Protože se naivní umění v posledních desetiletích velmi zpopularizovalo, bývá často zaměňováno s jinými, podobnými žánry. Od lidového umění se liší tím, že nevychází z tradic a nemá užitkovou funkci. Dětská kresba se na rozdíl od naivního umění postupně mění s věkem dítěte, zatímco naivní umělec si svůj styl většinou zachovává. Primitivní umění je spojeno především s magií a rituály. Amatérský umělec se často snaží napodobit profesionály, zatímco naivní umělec tvoří vlastním a osobitým způsobem. Odlišné je také Art Brut a pseudonaivní styl, který naivní tvorbu vědomě napodobuje.
Herec, který raději maloval
Jedním z nejzajímavějších příkladů toho, jak se naivní tvorba dokázala zrodit i mimo venkovské prostředí a bez „čisté“ neznalosti umění, je osud herce Josefa Hlinomaze. Diváci ho znají z desítek epizodních filmových a divadelních rolí – hrál třeba hostinského Palivce v Poslušně hlásím nebo Grimpa v Limonádovém Joeovi. Sám herectví ale vnímal hlavně jako obživu. Jeho skutečnou vášní bylo malování, kvůli kterému občas odmítal i nabízené role.
Přestože nedokončil formální malířské studium, vypracoval se v uznávaného naivního malíře, jehož surrealisticky laděné obrazy plné humoru a fantazie dnes patří do sbírek renomovaných galerií a jejich hodnota v posledních letech stoupá. Inspiraci čerpal ze světa divadla, cirkusu a varieté – tedy z prostředí, které znal nejlépe. Jeho příběh ukazuje, že hranice naivního umění nejsou tak ostré, jak by se mohlo zdát, a že vášeň pro malování si někdy najde cestu i napříč jinou profesní dráhou.
Naivní malba dnes: Slávka Krátká
Naivní umění rozhodně není jen záležitostí minulosti. Jednou z nejvýraznějších současných českých malířek tohoto stylu je Slávka Krátká, která k malování dospěla až po letech práce v oboru stavitelství a projektování – a právě architektura zůstala jejím celoživotním tématem. Ve svých obrazech se znovu a znovu vrací k domům, střechám a městským zákoutím, které pro ni nejsou jen stavbami, ale nositeli příběhů ukrytých za okny.
Její cesta k naivnímu stylu vedla přes kubismus a abstrakci, než našla rukopis, který je jí nejbližší. Dnes její obrazy visí ve sbírkách po celé Evropě i za oceánem a v roce 2024 vystavovala po boku Josefa Hlinomaze v pražském Mánesu – symbolické setkání dvou generací českého naivního umění.
Proč nás naivní obrazy tak zasáhnou?
V době, kdy se vizuální svět kolem nás neustále zjednodušuje, upravuje a filtruje, působí naivní malba jako protipól. Nesnaží se líbit, nevysvětluje a nic nepředstírá. Prostě je. A možná právě proto v ní tak snadno rozpoznáme kus sebe – dětství strávené na venkově, tichý okamžik štěstí, křehkou vzpomínku, kterou by složitější technika jen zastřela.
Chcete naivní umění sbírat?
Kdo se rozhodne pro sbírání naivního umění, měl by mít na paměti několik věcí. Skutečně „čistý“ naivní umělec – samouk zcela neseznámený s aktuálním děním v uměleckém světě – je dnes ve vyspělých zemích téměř nedosažitelný pojem; takoví tvůrci se dnes najdou spíš výjimečně, například v Jižní Americe nebo Africe. Proto je důležité:
- Dávat pozor na padělky a na díla, která se do naivního stylu pouze vědomě stylizují.
- Nezaměňovat žánry – naivní umění, lidové umění, art brut a pseudonaivní styl jsou čtyři různé věci.
- Nevnímat sbírání jako investici v klasickém slova smyslu – návratnost je u tohoto žánru nejistá.
- Specializovat se, například na český venkovský naivismus, moderní lyrický naivismus nebo chorvatskou Hlebinskou školu, a kombinovat mladší autory s několika etablovanými jmény.
Ale ať už sbíráte se strategií, nebo bez ní, nejlepší důvod k pořízení naivního obrazu zůstává ten nejjednodušší: pořídit si ho jen tak, pro radost.