Blog

Bývalá projektantka, dnes malířka vystavující od Prahy po Hongkong. Slávka Krátká maluje domy tak, jako by uměla naslouchat tomu, co se děje za jejich okny.

Na první pohled je to hravé, barevné a téměř pohádkové město, kde se střechy naklánějí jedna k druhé, okna svítí do noci a drobné postavičky spěchají ulicemi. Při bližším pohledu ale zjistíte, že za touto hravostí stojí přesná znalost architektury a především cit pro vyprávění příběhu jediným obrazem. Právě takový je svět malířky Slávky Krátké, jedné z nejvýraznějších současných představitelek českého naivního umění.

Rychlá fakta: narozena 1961 v Praze · k malbě se naplno dostala kolem 50 let · první výstava v roce 2015 · vystavovala už v 10+ zemích

Od rýsovacího prkna ke stojanu

Slávka Krátká se narodila v roce 1961 v Praze. Ke studiu výtvarného umění ji tehdejší doba nepustila, protože jí byl kvůli otcovu postoji vůči komunistickému režimu zamítnut vstup na střední výtvarnou školu. Vystudovala proto stavební průmyslovku a věnovala se projektování staveb, oboru, který ji sice profesně naplňoval, ale zároveň se neslučoval s její touhou tvořit volněji.

Vedle práce se odjakživa věnovala kresbě, naplno se však malbě začala věnovat až poté, co její děti dospěly a osamostatnily se. Učitelem se jí stal vlastní manžel, akademický malíř Lubomír Krátký, se kterým žije v malebném východočeském Broumově, jehož architektura se stala jedním z jejích trvalých zdrojů inspirace.

Domy, které si pamatují své příběhy

Ve svých začátcích inklinovala Krátká ke kubismu a abstraktnímu umění. Postupně se však její rukopis vyvinul směrem k naivnímu stylu, ve kterém dodnes tvoří a který kurátoři popisují jako svébytný „narativní lyrický urbanismus s insitními prvky“. Ústředním motivem jejích obrazů jsou domy, střechy, ulice a městská zákoutí, které zpracovává pomocí jednoduchých lineárních tvarů. Ty jsou ozvěnou jejího technického vzdělání, zároveň však nesou emoci a příběh.

„Domy byly vždy součástí mého života a jsou pro mě mnohem víc než jen stavby. Za jejich okny a fasádami se skrývají nekonečné příběhy, které promítám do svých obrazů."

Sama malířka svou tvorbu popisuje jako pohled dítěte s obrovskou představivostí. I když její tělo stárne, v hlavě zůstává dítětem, které se na svět dívá se stejnou zvědavostí jako kdysi. Mezi umělce, kteří ji inspirovali, patří mimo jiné Joan Miró, Georges Braque, Amedeo Modigliani, Kamil Lhoták nebo právě Josef Hlinomaz.

Z Prahy do světa

Svou první samostatnou výstavu představila Slávka Krátká v Praze v roce 2015 a hned si získala nečekaně velký ohlas – u domácích i zahraničních návštěvníků. Od té doby její obrazy putovaly do galerií a na výstavy po celém světě: do Hongkongu, Milána, Berlína, Washingtonu D. C. i Amsterdamu. Dnes jsou její plátna součástí soukromých sbírek v Evropě, Asii, Severní Americe i Austrálii.

Časová osa:

• 2015 – první výstava v Praze – okamžitý úspěch u publika
• 2019 – samostatná výstava v Hongkongu (Soho Yard Gallery)
• 2019 – výstava „Každodenní naivita" v Milan Art Gallery
• 2020 – výstava „Město v pasáži" v pražské Pasáži českého designu
• 2024 – velká výstava po boku Josefa Hlinomaze v pražské galerii Mánes

Výstava v Mánesu v roce 2024 představovala pro Krátkou symbolické vyvrcholení její dosavadní tvorby. Jak sama řekla, mohla si zde „postavit vlastní městečko“ v jedné z nejvýznamnějších galerií v zemi. Mezi hosty vernisáže nechyběl ani malíř František Ringo Čech, který má k naivnímu a naivistickému umění blízko stejně jako ona.

Vlastní galerie v centru Prahy

Kromě putování po světových výstavách má Slávka Krátká také svou stálou expozici přímo v centru Prahy, v Jungmannově ulici. Galerie nabízí volný vstup, takže si její obrazy můžete prohlédnout naživo, aniž byste museli čekat na další výstavu v zahraničí, a poznat tak na vlastní oči jejich detail, texturu i atmosféru, kterou fotografie často nedokáže plně zachytit.

Proč její obrazy fungují

Krátká svým dílem dokazuje, že naivní umění nemusí být výsadou venkovských samouků z minulého století. I inženýrka, která strávila desítky let nad technickými výkresy, může najít cestu k obrazu, který se dotkne diváka stejně přímo jako plátna klasiků žánru. Možná právě proto, že přesně ví, jak dům funguje, dokáže tak přesvědčivě vyprávět, co se v něm odehrává.

Někdy stačí jediný pohled na obraz malovaný bez akademických pravidel a bez potřeby se líbit, a přesto vás zasáhne přímo do srdce. To je tajemství naivního umění.

Možná jste na něj už narazili – obrázek, který na první pohled vypadá „jako od dítěte“, a přesto ve vás něco rozezní. Sytě barevná krajina, postava bez perspektivy, scéna, která vypráví příběh tak přímočaře, že mu rozumíte, i když byste to neuměli slovy vysvětlit. Žádné filtry, žádné efekty, žádná snaha zapůsobit. Jen upřímnost. To je síla naivního umění – tvorby, která nevzniká podle akademických pravidel, ale z potřeby vyjádřit se.

Co naivní umění vlastně je

Naivní, nebo také insitní umění (z latinského „insitus“ – přirozený, nezasazený do školení) je tvorba samouků a neškolených umělců, kteří malují čistě pro vlastní radost, bez akademického vzdělání a bez ambice zapadnout do dobových trendů. Pozná se podle několika typických znaků: obraz obvykle vypráví příběh, barvy jsou syté a výrazné, tvary zjednodušené, kompozice se často postupně „doplňuje“ o další a další detaily a lineární perspektiva bývá potlačená nebo zcela chybí.

Motivy se točí kolem venkova, každodenního života, snů a fantazie. Právě proto působí naivní malby esteticky nadčasově a mají silný emocionální náboj – diváka osloví přímo, bez nutnosti znát kontext či teorii umění.

Tváře naivního umění

Co naivní umění NENÍ

Protože se naivní umění v posledních desetiletích velmi zpopularizovalo, bývá často zaměňováno s jinými, podobnými žánry. Od lidového umění se liší tím, že nevychází z tradic a nemá užitkovou funkci. Dětská kresba se na rozdíl od naivního umění postupně mění s věkem dítěte, zatímco naivní umělec si svůj styl většinou zachovává. Primitivní umění je spojeno především s magií a rituály. Amatérský umělec se často snaží napodobit profesionály, zatímco naivní umělec tvoří vlastním a osobitým způsobem. Odlišné je také Art Brut a pseudonaivní styl, který naivní tvorbu vědomě napodobuje.

Herec, který raději maloval

Jedním z nejzajímavějších příkladů toho, jak se naivní tvorba dokázala zrodit i mimo venkovské prostředí a bez „čisté“ neznalosti umění, je osud herce Josefa Hlinomaze. Diváci ho znají z desítek epizodních filmových a divadelních rolí – hrál třeba hostinského Palivce v Poslušně hlásím nebo Grimpa v Limonádovém Joeovi. Sám herectví ale vnímal hlavně jako obživu. Jeho skutečnou vášní bylo malování, kvůli kterému občas odmítal i nabízené role.

Přestože nedokončil formální malířské studium, vypracoval se v uznávaného naivního malíře, jehož surrealisticky laděné obrazy plné humoru a fantazie dnes patří do sbírek renomovaných galerií a jejich hodnota v posledních letech stoupá. Inspiraci čerpal ze světa divadla, cirkusu a varieté – tedy z prostředí, které znal nejlépe. Jeho příběh ukazuje, že hranice naivního umění nejsou tak ostré, jak by se mohlo zdát, a že vášeň pro malování si někdy najde cestu i napříč jinou profesní dráhou.

Naivní malba dnes: Slávka Krátká

Naivní umění rozhodně není jen záležitostí minulosti. Jednou z nejvýraznějších současných českých malířek tohoto stylu je Slávka Krátká, která k malování dospěla až po letech práce v oboru stavitelství a projektování – a právě architektura zůstala jejím celoživotním tématem. Ve svých obrazech se znovu a znovu vrací k domům, střechám a městským zákoutím, které pro ni nejsou jen stavbami, ale nositeli příběhů ukrytých za okny.

Její cesta k naivnímu stylu vedla přes kubismus a abstrakci, než našla rukopis, který je jí nejbližší. Dnes její obrazy visí ve sbírkách po celé Evropě i za oceánem a v roce 2024 vystavovala po boku Josefa Hlinomaze v pražském Mánesu – symbolické setkání dvou generací českého naivního umění.

Proč nás naivní obrazy tak zasáhnou?

V době, kdy se vizuální svět kolem nás neustále zjednodušuje, upravuje a filtruje, působí naivní malba jako protipól. Nesnaží se líbit, nevysvětluje a nic nepředstírá. Prostě je. A možná právě proto v ní tak snadno rozpoznáme kus sebe – dětství strávené na venkově, tichý okamžik štěstí, křehkou vzpomínku, kterou by složitější technika jen zastřela.

Chcete naivní umění sbírat?

Kdo se rozhodne pro sbírání naivního umění, měl by mít na paměti několik věcí. Skutečně „čistý“ naivní umělec – samouk zcela neseznámený s aktuálním děním v uměleckém světě – je dnes ve vyspělých zemích téměř nedosažitelný pojem; takoví tvůrci se dnes najdou spíš výjimečně, například v Jižní Americe nebo Africe. Proto je důležité:

• Dávat pozor na padělky a na díla, která se do naivního stylu pouze vědomě stylizují.
• Nezaměňovat žánry – naivní umění, lidové umění, art brut a pseudonaivní styl jsou čtyři různé věci.
• Nevnímat sbírání jako investici v klasickém slova smyslu – návratnost je u tohoto žánru nejistá.
• Specializovat se, například na český venkovský naivismus, moderní lyrický naivismus nebo chorvatskou Hlebinskou školu, a kombinovat mladší autory s několika etablovanými jmény.

Ale ať už sbíráte se strategií, nebo bez ní, nejlepší důvod k pořízení naivního obrazu zůstává ten nejjednodušší: pořídit si ho jen tak, pro radost.